Kaleidoskop života ...

15. října 2018 v 11:58 | Ondřej Vlach
Tak jsem tady ...

Malý, nahý, něco přes čtyři kila. Devět měsíců jsem se válel a všechno šlo tak nějak samo od sebe. "Něco" to všechno řídilo a hle, jsem skutečně tady. Takový, jaký jsem. I když ...

Cítím, jaké to je, když má máma radost nebo když je smutná. Vím, kdy se cítí v pohodě a kdy ne. Kdy se bojí, kdy je v bezpečí. Nemám pro to slova, nemám pro to vysvětlení, ale vím to. Cítím to. Vždyť jsem tam vevnitř, v tom teplém a bezpečném prostoru jejího bříška, s ozvěnou jejího dechu, tepu, šumění krve i hlasu prožil celý svůj dosavadní čas. Je to zvláštní ... zvuků jsem slyšel víc, ale to hlavní co jsem si z nich odnesl bylo, jak se máma cítí. Když se máma cítí dobře, hlas se mi líbí. Jsme spojeni. Jsme jedno. Neumím oddělit co jsem já a co nejsem.

Něco není v pořádku. Nevím co. Nemám slova, nemám myšlenky, mám jen pocit. Svět kolem mne je najednou úplně jiný. Neslyším tlukot srdce. Neslyším dech. Necítím teplo. Mámu vnímám tak nějak jinak. Nemám se o co opřít, všude je moc místa. Nerozumím tomu. Co se děje? Chci zpět ten pocit jistoty a bezpečí. Kde je? Mami?

A stále jsem tady ...

Už 45 let. Velký, oblečený, s notebookem na klíně, něco přes 80 kilo, ťukající do kláves s hlavou plnou myšlenek a vzpomínek. S jizvami, které se léčí. A se slzou stékající po tváři.

Mami? Miluju Tě. Dnes už vím, že jsi v každé chvíli dělala jen to nejlepší, co jsi mohla, co jsi uměla a co jsi se v životě naučila. Dnes už vím, že jsi mne vždy milovala a stále mne miluješ láskou jakou jen máma může milovat své dítě. Jsme stále jedno ... vím to. Stále to cítím. A přestože jsi někdy dělala věci, které mi ubližovaly, které bolely, dnes vím, že to bylo jen proto, že jsi v tom shonu svého života zapomněla kým ve skutečnosti jsi. Že jsi zabloudila ve světě "tam venku".

Možná máš strach vrátit se dovnitř. Možná se děsíš toho, co je uvnitř. Možná nemáš odvahu to cítit. Možná se bojíš, že to, co najdeš, Tě zabije. A přitom ... oba, všichni, nacházíme uvnitř totéž ... Jsme propojeni. Jsme propojeni láskou. Jsme propojeni silou, která je všude a ve všem.

A tak jako jsi i Ty mně nesčetněkrát nabídla laskavé objetí, bezpečí, jistotu a lásku, nabízím ji i já Tobě. Miluji Tě takovou, jaká jsi. Miluji Tě.

Tvůj syn
 

Na zahradě ...

10. října 2018 v 14:48 | Ondrej Vlach
Přišel podzim. Lenivé slunce se dopoledne sotva přehoupne přes hřeben kopce pod domem a už svými laskavými paprsky zahřívá zahradu i domeček. Jaká krása ... nastavuji svoji tvář, opírám se o fasádu za zády, poslouchám šum větru v korunách stromů na zahradě i v lese za ní. Sedím a vnímám, pomalu se otevírám ... nádech, výdech ... přivírám oči.

Kolem mne se stále něco děje. Množství zvuků se násobí vlastním ztišením a odevzdáním se.
"Bzzzz" ... "frrrnk" ... "píp, píp" ... "vrkůůů" ...

Po chvíli otevírám oči a sleduju, jak se žlutá fasáda domu pomalu mění na červenou s černými tečkami.

Berušky. Kde se ty potvory jenom berou?

Celý rok jsem si jich nevšimnul, ale teď, s příchodem podzimu, se asi všechny rozhodly přijít se ukázat. Zahřát se. Najít místo k přečkání zimy. Ale tolik jako teď, jsem jich tu nikdy neviděl ... Co jsou vlastně zač?

Pan Google má jasno. Invaze. Slunéčko východní. Nelítostný dravec. Smrtící patogen. Navíc smrdí. Bububu ...

Že jsem na ten internet vůbec lezl. Vnitřní klid je ten tam. Co teď s nima budu dělat? Uááááá ...

Takto nějak začíná spirála smrti. Centrifuga. Nekonečný cyklus. STOP.

Sám sebe se ptám, proč mi ty berušky vlastně vadí?
A: "Protože jsou jedovaté a protože by mohly přes zimu "zaútočit" i vevnitř domu a protože bych pak nevěděl co s nimi"
Q: "A už se to někdy stalo, přece jen není to první rok, co tu na podzim přilétají?"
A: "Ne, nestalo, ale mohlo by se to stát"
Q: "No jo, to máš pravdu. A co kdyby se to stalo?"
A: "Tak to byl hnus, musel bych se jich pak nějak zbavovat, otravovalo by mně to"
Q: "Hmmm ... na tom něco je. A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Že tu po nich bude děsný bordel"
Q: "A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Že nás berušky vyženou z baráku úplně"
Q: "To jako že berušky ten barák sní?"
A: "Ne, to ne, ale bude jich tolik, že se tady nebude dát žít"
Q: "Aha ... a co pak?"
A: "Pak bych musel zavolat nějaké deratizátory, ať se s tím vypořádají a to bude stát spoustu peněz"
Q: "No jo ... to je blbé. A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Nebudu na to mít ty peníze anebo tady udělají takový bordel, že v tom žít bude nechutné a nepříjemné. Vlastně ani nebudu mít energii tu dělat ten pořádek a vše uklízet. Prostě se mi doma bude žít špatně. A už dej pokoj."
Q: "Rozumím. Zajímavé. Co by Ti pomohlo, aby jsi se doma cítil dobře?"
A: "Vědět, že se to nikdy nemůže stát"
Q: "A pokud by jsi najednou měl jistotu, že se to nemůže stát, jak by ses cítil?"
A: "Ale tu nemám"
Q: "To je v pořádku. Ale teď si jen představ, aniž bys věděl jak se to stane a jak se to zařídí, najednou máš jistotu, že se to nemůže stát. Použij fantazii. Nadechni se a představ si, že ve Tvém domě se Ti vždy a za všech okolností bydlí krásně a bezpečně, že se v něm cítíš úplně fantasticky."
A: "Ale ... "
Q: "Já vím, že to možná na začátku není úplně jednoduché, ale dovol své fantazii a dětské tvořivosti aby pomohly. Právě teď se nadechuješ a cítíš, jak si Ti doma bydlí dobře a krásně, jak si to doma užíváš a vše je naprosto v pořádku."
A: "Hmmm ... no jo, cítím se v tom dobře. Je to moc příjemné, cítít se doma dobře. Máme to tady nádherné, blbnem celá rodina, máme tu čisto, pořádek, nádherné prostředí plné podpory, respektu, lásky."
Q: "No super ... a teď jen zůstaň s tím pocitem, který teď máš ... a kdyby Ti tento "pocit" uměl poradit, co s těmi beruškami venku dělat, co by poradil?"
A: "Nech je být, chtějí přežít. Nikdy s nimi nebyl problém a pokud někdy bude, budeš to řešit až to přijde. Teď to stejně řešit neumíš a jen se s tím zbytečně otravuješ".
Q: "A jak se v tom cítíš teď?"
A: "Dobře. Víš, vlastně mi na tom nejvíce vadilo, že bych se doma nemusel cítit dobře. A tím jsem přišel na spoustu věcí, které můžu udělat teď hned a se kterými se teď hned cítím úplně skvěle. Navíc, cítím velikou vděčnost az to, jaké to tu máme, za úžasnou rodinu, za vzájemnou podporu, respekt, lásku, sdílení, otevřenost. Cítím se skvěle."

Sleduji to lezení, hemžení, poletování a přelétávání, cítím opět svůj klid a hlavou se mi honí myšlenky o svobodě.
Svobodě kterou zažívají berušky i svobodě, kterou si dovolím zažívat já sám ...

Hele, Zlato ...

1. října 2018 v 23:23 | Ondrej Vlach
"Hele, Zlato, ... "

Takto by to klidně mohlo kdykoliv začínat. Jenže, ono to tak někdy nezačíná ...

Co je na tom špatného, když přijdu domů o několik (no jo, někdy i desítek) minut později?
Co je na tom špatného, když si sem tam trochu prdnu?
Co je na tom špatného, když sem tam na něco zapomenu?
Co je na tom špatného, když nečtu manželce myšlenky?
Co je na tom špatného, když někdy něco podělám?
Co je na tom špatného, když ...

A takto by se dalo dlouho pokračovat.

Jak moc bych chtěl neslyšet, necítit se vinen, nebýt naštván, rozezlen, křivě obviněn.
Jak moc bych chtel být pochválen a podpořen za cokoliv, co udělám.
Jak moc bych chtěl cítit podporu, lásku, bezpečné prostředí, jistotu, že je vše v pořádku.
Jak moc bych chěl být sám sebou a cítit, že takto je to v pořádku.
Jak moc bych chtěl cítit, že i já jsem v pořádku.

Jak moc bych pak cítil důvěru v sebe i svět.
Jak moc bych pak byl autentický.
Jak moc bych pak to, co jsem získal dříve, automaticky předával dále.

Vlastně bych ani nevěděl, že to může být jinak.

Dnes už vím, že svůj život si držím ve svých rukách.
Dnes už vím, že dědictví rodičů, rodiny, společnosti, spolužáků, spolupracovníků si mohu "vyléčit" sám.
Dnes už vím, že všichni a všechno kolem mně jsou tu jen pro mně a mé poznání.
Dnes už vím, že to kým jsem, není co si o mně myslí ostatní, ale to co si o sobě myslím já sám.
Dnes už vím, že to ještě bude dlouhá cesta ...

Neumím nikoho nic naučit a nikdy to nebudu umět.


Učím se zapomínat "kým mám být".
Učím se poznávat sám sebe.
Učím se být tím, kým jsem.
Učím se být sám sebou.
Učím se být.
 


Babička

11. prosince 2017 v 23:15 | Ondřej Vlach


11.12.2017

"A kdo přijde?"
"Už nikdo babičko, já jsem přišel, Ondra"
"Aha. A kdo je tady ještě?"
"Zdenka. Je tady s Tebou a stará se o Tebe."
"A kde budu spát? Můžu tady zůstat?"
"Ano babičko, můžeš tady zůstat jak dlouho jen budeš chtít. Tady jsi doma."
"Tak to jsem ráda, děkuju".
"Jsi babičko úžasná. Mám Tě rád."

Babička jen vydechla, její unavené oči se přivřely a tělem proběhl záchvěv uvolnění.
Trval celých 20 vteřin.

"A kdo přijde?" zeptala se polohlasým, unaveným a chraplavým hlasem.
"Už jsem přišel babičko, já, Ondra."
"A kdo je tady ještě Tomášku?"
"Zdenička."
"A kde můžu být já?"
"Tady babičko, můžeš tady zůstat jak dlouho chceš."
"A zůstane tady někdo se mnou?"
"Ano babičko, jsem tady teď s Tebou a když tady nebudu, bude s Tebou Zdenička."
"A kam pak půjdu já?"
"Můžeš zůstat tady babičko, jak dlouho jen budeš chtít. Zdenka je tady pořád s Tebou."
"To jsem ráda, děkuju."

Její šedivé vlasy na polštáři se s drobným pohybem hlavy a vydechnutím lehce zachvěly. Čelo se uvolnilo, ale její stisk zůstal pevný. Druhá ruka vyhledala moji volnou dlaň a sevřela ji.

"A kam teď půjdu?"
"Nikam babičko, tady jsi doma a můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít."
"A bude tu někdo se mnou?"
"Ano babičko, jsem tady s Tebou se Zdenkou a i když tady nebudu, bude tu s Tebou Zdenka nebo Magda. Stále je tu někdo s Tebou, aby jsi tu nebyla sama."
"To jsem ráda, děkuju."
Její stisk se lehce uvolnil. Políbil jsem ji na čelo a pro změnu sevřel její prsty v dlani já.
"Miluju Tě, babičko."
"Děkuju, Ondrášku."

Její dech zůstal tichý a jemný, papírovou kůží prosvítalo řečiště tepen a žil, síla jejího těla byla chvílemi sotva znatelná. Přesto v sobě našla sílu na slabé odkašlání.

"A kdo přijde?"
"Už jsem babičko přišel a jsem tady s Tebou".
"A kam teď půjdu?"
"Nemusíš babičko nikam chodit, můžeš tady zůstat jak dlouho jen budeš chtít."
"Děkuju, to jsem ráda. Ty jsi tak hodný."
A její hlava opět opět spočinula na polštáři v uvolnění a slabém výdechu.
"Všechno je v pořádku, babičko. Tady jsi doma a můžeš tady zůstat jak dlouho budeš chtít. Zdenka je tady s Tebou."

Jedna její ruka se uvolnila aby našla pohodlnější polohu a já ji hladím po vlasech. Zdenka babičce rovná deku a po tváři jí teče slza. Slza lásky, bolesti i bezmoci.

Babička je její máma.

Zlatá linka života

1. listopadu 2017 v 0:56 | Ondřej Vlach
20.5.2017

Zlatá linka života, jednou je silnější, někdy slabší, někdy ji ztrácím, pak radostně nalézám ... její skutečná přítomnost je ale stálá, i jeji záře a intenzita. To jen já ji svoji vlastní nepozorností a zaměřením na "šumy života" přehlížím. A jak to poznám? Pokaždé, když se cítím dobře, naplněný, v harmonii, stojím na ní. A když ne, i to je v pořádku. Protože je to jen takové jemné připomenutí od života, že je čas se na ni vrátit. A někdy to připomenutí bolí ...

Jak zastavit Pendolino :-) ... aneb jak se v Brodku u Prerova divili, co tu ten rychlo vlak blbne.

1. listopadu 2017 v 0:30 | Ondřej Vlach

6.2.2017

Miluju Pendolino. Obzvláště pokud je jako dnes odpoledne poloprázdé. Sedím si ve třetím (jídelním voze), připojen k cdwifi a jen tak vnímám, jak Pendolínko zastavuje kde nemá a jak minutky zpoždění naskakují a naskakují. Zabrán do pracovních aktivit, vyřizování emailů, tabulek a reportů, ani mi to vlastně nevadí. Tím spíše, že se tady o mně královsky starají. Palačinka, kapučíno, černý čaj s medem i citronem, laskavé slovo i příjemný úsměv. No paráda.

"Vážení cestující, blíží se stanice Olomouc … " mne nikterak nepřekvapuje, posílám poslední email, balím si věci a ještě se rozhoduji jít ven kolem baru a poděkovat za příjemnou cestu a super péči. S úsměvem se loučím a vysedám na nástupiště.

"Do háje, proč já vždycky musím nasednout do vagonu, který je přesně na opačné straně nástupiště než je vstup ke garážím. Ať mi to někdy zastaví u něj" proletí mi hlavou myšlenka.
Další myšlenka však mění běh dějin … alespoň těch mých …

"Kde mám telefon?"

Rychle šahám do jedné kapsy u bundy, do druhé kapsy u bundy … a telefon nikde. Oči střihnou na otevřené dveře vlaku a uvnitř v hlavě se spustí superpočítač s výkonností a napojením ani nevím kde … Výsledek zněl asi takto. Nasednu = nevysednu. Nenasednu = nemám telefon, asi tam zůstal. Kotrolka "vole zapoměl jsi ho tam" bliká rudě. Nebyl čas řešit kdo je kdo. Vlak nesměl ujet za žádnou cenu.

Naskakuji do otevřených dveří a jako lavina se řítím kolem fascinovaných stewardek, se kterými jsem se před několika vteřinami loučil … Proč já do prdele musel vysedat těma dveřma, které byly nejdál?
Už jsem uvnitř a rychlý pohled na stoleček zhasíná kontrolku. Ano, telefon skutečně zůstal na stolečku. Nějaká vnitřní část mého vědomí si mne ruce. Jiná … rozežíná jinou kontrolku. Vlak ještě stojí, VYPADNI VEN. A HNED!

Beru telefon a Ti co tvrdí, že se lavina nevrací, kecají … Lavina "Vlašák" se kolem baru žene podruhé … tentokráte ven. "Proč já do prdele zase vysedám těma dveřma co jsou nejdál?" Moji extázi brzdí uzavřené dveře vlaku, který stále ještě stojí. Mačkám tlačítko "open" a přestože střídám postup "frekvenční" s "tlakovým", je mi to prd platné. Dveře se ani nehnou. Svět za okénkem stále ještě stojí a já nemít od pátku už jedno oko barevné, asi bych ho rozrazil hlavou. Bezmoc dostupuje vrcholu. Jestli se takto cítí rybičky v akváriu, tak já už žádné rybičky nikdy nechci.

Kontrolka VYPADNI VEN stále bliká. A lavina je opět u baru. Potřetí.
"Dámy, já jsem nestačil vystoupit a dveře nejdou otevřít, neumíte to nějak udělat a otevřít mi? Ale rychle, než se to rozjede … ". Odpověd "To my neumíme, to musíte za průvodčí, měla by být ve čtvrtém vagóně" slyším, ale nechce se mi jí věřit. Vždyť ten vlak do pr…. pořád ještě stojí !!! Stačím ze sebe ještě vysypat inteligentní dotaz. "A když se to rozjede, kolik stojí použití ruční brzdy?"."Tisícovku".

Vlak ale ještě stále stojí. Naděje žije. Lavina po krátkém zdržení dokončuje třetí průlet kolem baru a řítí se do čtvrtého vagónu. V přechodové komoře mezi třetím a čtrvtým vagónem se vlak dává do pohybu a kotrolka VYPADNI VEN se může zbláznit.

Ve čtvrtém vagóně se lavina čelně stráží s paní průvodčí. Venku za okny pomalů mizí nástupiště a lidé usazeni ve čtvrtém vagóně se pomalu probouzejí z pondělní odpolední letargie. Do vagonu vstoupil živel. Asi to cítí. Po mojí první větě jsou vzhůru skoro všichni. "Můžete prosím nějak zastavit ten vlak, nestačil jsem v Olomouci vystoupit!".

Ve tváři paní průvodčí se namíchal koktejl údivu a pobavení. Atmosféra ve vagóně byla najednou plná vzrušení a očekávání. "Tady to nevyřešíme" prohlásila mezi sedadly "pojďte za mnou". Má kontrolka VYPADNI VEN však potřebovala okamžité řešení, té se nikam nechtělo. Můj kontr "A nemohl bych zatáhnout za ruční brzdu?" byl vlastně její nápad. Podívala se na mně skoro lítostivě a vcelku v klidu poznamenala "To bych nedělala, pojďte se mnou. Bude Vás to stát tisícovku. Souhlasíte?".

Ha … kontrolka dočasně zmlkla. Existuje řešení. "A můžete mi zastavit teď hned?". "Pojďte za mnou". Následuji ji několik kroků mezi sedadly k jejímu "velitelskému stanovišti". "Nemůžeme zastavit mimo zastávku, ještě jednou se ptám, jste za nouzové zastavení vlaku ochoten zaplatit tisícovku?". V hlavě se spustí další "horempádem". Ostrava je odtud minimálně hodinu a něco, pak minimálně další hodinu a něco zpět, k tomu čekání na spoj … a já se těším domů na holky. Uaaaa … Když ji miluješ, není co řešit. Výsledek zněl asi takto. "Ano, samozřejmě. A kde mi můžete zastavit?". "Vydržte, musím zavolat dispečerovi, kde nám to dovolí". Bere do ruky mobil, vytáčí nějaké čislo, chvíli hovoří. "Brodek u Přerova. Tak ano nebo ne?".

Nikdy jsem nebyl v Brodku u Přerova a namám tušení, kde to je. Spíše se domnívám, že je blíž Přerovu než Hranicím. "Jak je to daleko do Olomouce?" ptám se ať odhadnu vzdálenost k překonání k Sáře (moje auto, parkující pod Olomouckým hlavním nádražím). "Asi 20 km". Ještě jednou rychle proletí interní výpočet. "Zastavte mi." Slyším sám sebe. Průvodčí jen kývne a potvrzuje do telefonu, že asi budeme zastavovat. Že potvrdí, až zaplatím. Vytahuju tisícovku, terminál zahučí a už z něj leze lístek. Paní z něj čte do telefonu nějaká čísla. Potvrzuje zastavení. Interním telefonem volá strojvůdci. Ano, už ví, budeme stavět, volal mu dispečer.
Zvedám hlavu do ztichlého vagonu číslo 4 a zdravím pokynutím Honzu Zemana usmívajícího se přes celou uličku. Tohle představení mělo mnoho diváků.

Ještě mám pár minut a tak se dozvídám, že záchranné brzdy (ruční jim prý neříkají) v Pendolinu jsou, ale jsou dobře maskovány. A že kdybych ji použil, bylo by to výrazně dražší. Výjezd policie, zadržení, výslech a zpoždění vlaku po minutách, což by u SuperCity Pendolino byla fakt raketa.

Dílo je dokonáno. "Vážení cestující, za malou chvíli zastavujeme ve stanici Brodek u Přerova. S těmi, pro které zde cesta končí se loučíme a těšíme se na shledanou při další jízdě s národním dopravcem České dráhy".
Pendolino zastavuje a ja na zpustlém nástupišti vysedám. Mávám s úsměvem na průvodčí a vím, že jsme se neviděli naposledy. Někde tam ty záchranné brzdy musejí být.

Pendolino odjíždí … a v protisměru na Olomouc zastavuje vlak :-) Osobák. Přebíhám koleje, nastupuju. Vlak se hned rozjíždí a přichází průvodčí. "Jede ten vlak na Olomouc?" ptám se pro jistotu. "Jo, jede". "Super", říkám a dodávám, že si koupím lístek, protože jsem právě přestoupil. "Z Pendolina?" hledí na mne nevěřícně. "Říkali mi chlapi, že prý co se děje, že tu staví Pendolino a někdo dokonce vysedal. Tak to jste Vy?". "Jo jo" říkám s úsměvem "a stálo mne to litr". Pán měl smysl pro humor "Tak se mnou to budete mít levnější, do Olomouce za 28."

Za patnáct minut jsem zpět v Olomouci. A světe div se, z vagonu vysedám přesně před vstupem do garáží :-) No je tohleto možné? Nádhera … festival splněných přání.

Teď je mi líto jen jednoho. Pokud je moje myšlenka tak tvůrčí, měl jsem paní průvodčí v Pendolinu poprosit, ať mne hodí zpátky do Olomouce :-))) Tak možná příště …

Srdeční slabost

28. října 2017 v 23:38 | Ondřej Vlach

11.7.2017

"Měla jsem ho ráda ... a přestože se někdy choval jako debil, nemůžu se vyrovnat s tím, že to skončilo. Bolí to, pláču, smutním, nejím, nevím jak z toho ven. Plácám se v tom až po uši."

Pokusil jsem se shrnout do slov, co jsem slyšel nedávno od kamarádky. Cítil jsem její bolest. Vnímal její bezradnost. Prožíval její smutek. Bolí to. Není z toho snadná cesta ven. Není, pokud zůstane uzavřena v příběhu "toho někoho". Není, dokud zůstane tam venku a nenajde zkratku k sobě samotné, protože tohle vše se možná děje jen kvůli ní, pro její dobro, pro její růst.

"Umíš si představit, že to bude pryč a Ty zase budeš šťastná?"
"Ne"
"A kdyby to mělo být aspoň trochu lepší, jak dlouho by to mohlo trvat a jak moc lepší by to mohlo být?"
"Za 14 dní by to mohlo být lepší, aspoň o třetinu"
"A mohlo by to být ještě lepší?"
"Mohlo, o kousíček ... "
"A co by se muselo stát, aby to bylo o ten kousíček lepší?"
"Musela bych se sebou něco začít dělat a musela bych shodit"
"Super ... a kdyby se to stalo, co by se změnilo a jak moc bys pak byla šťastná?"
"Na konci prázdnin bych mu pak mohla ukázat, jak dobře vypadám a že jsem v pohodě".

Au ...

Říkejme tomu krysí závod. Jako krysa v kolotoči, běžím a běžím za něčím tam venku, neschopen se zastavit. A pak přijde jiný ... a pak zase jiný ... a pak zase jiný ... kupodivu podivně se opakující příběh.
Prázdnotu vevnitř nikdo z venku nezalepí, a pokud ji přelepím jiným příběhem, náplast drží jen tak dlouho dokud nepraskne. A díra je hlubší a příběh intenzívnější.

To, co se skutečně děje, není tam venku. Není to ten kluk, není to ten vztah ...
Ta díra, ta prázdnota ... ten strašidelný prostor bez tvaru a barvy ... to je jen pozvání udělat krok ... k sobě samotnému.
Do "sklepení" mého vlastního já, ke svým základům a všem pokladům, které jsem dostal při příchodu na tento svět. Přisel jsem sem dokonalý, devět měsíců se o mne starala nějaká síla, díky které mám vše, co mám mít, buší mi srdce, dýchám, proudí mi krev, rostou nehty, chlupy, vlasy ... jsem zázrak přírody, jedinečný a neexistuje NIKDO, kdo by byl stejný jako já.

Sedím ve vlastním sklepě a rozhlížím se kolem. Mám tady úplně všechno! Všechny mé schopnosti a dovednosti, vzpomínky, myšlenky ... Ptám se sám sebe, co se to "tam nahoře" vlastně děje? Co mám pocit, že mi chybí, když tady dole jsem úplný a mám přístup ke všemu? Umím vše vyřešit, vše do sebe zapadá a cítím se dobře.

Kdyby ten příběh byl jen pobídkou k tomu, abych přestal hledat tam venku a vrátil se sám k sobě? A byl k sobě upřímný ... ne kritický, upřímný. Kdybych ten příběh zahodil a zůstal jen já, co bych skutečně cítil? Co by zůstalo? Co tam nahoře skutečně potřebuju abych byl sám sebou, abych věřil a důvěřoval sám sobě? Abych život skutečně žil, a ne jej jen přežíval ... abych se uměl postavit a přijmout to, co je ... abych věděl co skutečně chci. Abych cítil tu sílu života a sebe samotného ... jakou cítím tady dole, se všemi svými dary a poklady.

V tu chvíli se příběh stane jen příběhem a už mne dál nemůže ovládat. Vím, kým jsem a mám přístup k sobě samotnému. Vycházím ze sebe, z vlastní síly, z vlastni přirozenosti. Ne z toho, jakého by mne někdo chtěl mít, ne z toho, jakým bych měl být. Vím, kým jsem a vím co chci.

Mam přístup ke všem svým darům, mám přístup ke své jedinečnosti, mám přístup ke své sebedůvěře ... mám přístup ke svému vnitřnímu já, k nekonečné energii, k jednotě, ze které jsem přisel na tento svět.

Jsem to JÁ, který vstal jako Fénix z popela, krásnější, silnější a bohatší o další zkušenost. Jsem to JÁ, který převzal zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou.

Každý jsme Fénixem, kterého nesčetněkrát spálil běh života, každý jsme nesčetněkrát vstali a šli dál. Nechť každý, kdo trpí, nechť se nebojí toho ohně. Nechť vstane a jde dál s poznáním své vlastní ceny a důležitosti.

Co když ...

28. října 2017 v 21:28 | Ondřej Vlach


Co když ...

Co když ... je tohle můj poslední den na tomto světě?

Tak az skončí, další začne na jiném světě :-)

Kam dál