close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2017

Srdeční slabost

28. října 2017 v 23:38 | Ondřej Vlach

11.7.2017

"Měla jsem ho ráda ... a přestože se někdy choval jako debil, nemůžu se vyrovnat s tím, že to skončilo. Bolí to, pláču, smutním, nejím, nevím jak z toho ven. Plácám se v tom až po uši."

Pokusil jsem se shrnout do slov, co jsem slyšel nedávno od kamarádky. Cítil jsem její bolest. Vnímal její bezradnost. Prožíval její smutek. Bolí to. Není z toho snadná cesta ven. Není, pokud zůstane uzavřena v příběhu "toho někoho". Není, dokud zůstane tam venku a nenajde zkratku k sobě samotné, protože tohle vše se možná děje jen kvůli ní, pro její dobro, pro její růst.

"Umíš si představit, že to bude pryč a Ty zase budeš šťastná?"
"Ne"
"A kdyby to mělo být aspoň trochu lepší, jak dlouho by to mohlo trvat a jak moc lepší by to mohlo být?"
"Za 14 dní by to mohlo být lepší, aspoň o třetinu"
"A mohlo by to být ještě lepší?"
"Mohlo, o kousíček ... "
"A co by se muselo stát, aby to bylo o ten kousíček lepší?"
"Musela bych se sebou něco začít dělat a musela bych shodit"
"Super ... a kdyby se to stalo, co by se změnilo a jak moc bys pak byla šťastná?"
"Na konci prázdnin bych mu pak mohla ukázat, jak dobře vypadám a že jsem v pohodě".

Au ...

Říkejme tomu krysí závod. Jako krysa v kolotoči, běžím a běžím za něčím tam venku, neschopen se zastavit. A pak přijde jiný ... a pak zase jiný ... a pak zase jiný ... kupodivu podivně se opakující příběh.
Prázdnotu vevnitř nikdo z venku nezalepí, a pokud ji přelepím jiným příběhem, náplast drží jen tak dlouho dokud nepraskne. A díra je hlubší a příběh intenzívnější.

To, co se skutečně děje, není tam venku. Není to ten kluk, není to ten vztah ...
Ta díra, ta prázdnota ... ten strašidelný prostor bez tvaru a barvy ... to je jen pozvání udělat krok ... k sobě samotnému.
Do "sklepení" mého vlastního já, ke svým základům a všem pokladům, které jsem dostal při příchodu na tento svět. Přisel jsem sem dokonalý, devět měsíců se o mne starala nějaká síla, díky které mám vše, co mám mít, buší mi srdce, dýchám, proudí mi krev, rostou nehty, chlupy, vlasy ... jsem zázrak přírody, jedinečný a neexistuje NIKDO, kdo by byl stejný jako já.

Sedím ve vlastním sklepě a rozhlížím se kolem. Mám tady úplně všechno! Všechny mé schopnosti a dovednosti, vzpomínky, myšlenky ... Ptám se sám sebe, co se to "tam nahoře" vlastně děje? Co mám pocit, že mi chybí, když tady dole jsem úplný a mám přístup ke všemu? Umím vše vyřešit, vše do sebe zapadá a cítím se dobře.

Kdyby ten příběh byl jen pobídkou k tomu, abych přestal hledat tam venku a vrátil se sám k sobě? A byl k sobě upřímný ... ne kritický, upřímný. Kdybych ten příběh zahodil a zůstal jen já, co bych skutečně cítil? Co by zůstalo? Co tam nahoře skutečně potřebuju abych byl sám sebou, abych věřil a důvěřoval sám sobě? Abych život skutečně žil, a ne jej jen přežíval ... abych se uměl postavit a přijmout to, co je ... abych věděl co skutečně chci. Abych cítil tu sílu života a sebe samotného ... jakou cítím tady dole, se všemi svými dary a poklady.

V tu chvíli se příběh stane jen příběhem a už mne dál nemůže ovládat. Vím, kým jsem a mám přístup k sobě samotnému. Vycházím ze sebe, z vlastní síly, z vlastni přirozenosti. Ne z toho, jakého by mne někdo chtěl mít, ne z toho, jakým bych měl být. Vím, kým jsem a vím co chci.

Mam přístup ke všem svým darům, mám přístup ke své jedinečnosti, mám přístup ke své sebedůvěře ... mám přístup ke svému vnitřnímu já, k nekonečné energii, k jednotě, ze které jsem přisel na tento svět.

Jsem to JÁ, který vstal jako Fénix z popela, krásnější, silnější a bohatší o další zkušenost. Jsem to JÁ, který převzal zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou.

Každý jsme Fénixem, kterého nesčetněkrát spálil běh života, každý jsme nesčetněkrát vstali a šli dál. Nechť každý, kdo trpí, nechť se nebojí toho ohně. Nechť vstane a jde dál s poznáním své vlastní ceny a důležitosti.

Co když ...

28. října 2017 v 21:28 | Ondřej Vlach


Co když ...

Co když ... je tohle můj poslední den na tomto světě?

Tak az skončí, další začne na jiném světě :-)