6.2.2017
Miluju Pendolino. Obzvláště pokud je jako dnes odpoledne poloprázdé. Sedím si ve třetím (jídelním voze), připojen k cdwifi a jen tak vnímám, jak Pendolínko zastavuje kde nemá a jak minutky zpoždění naskakují a naskakují. Zabrán do pracovních aktivit, vyřizování emailů, tabulek a reportů, ani mi to vlastně nevadí. Tím spíše, že se tady o mně královsky starají. Palačinka, kapučíno, černý čaj s medem i citronem, laskavé slovo i příjemný úsměv. No paráda.
"Vážení cestující, blíží se stanice Olomouc … " mne nikterak nepřekvapuje, posílám poslední email, balím si věci a ještě se rozhoduji jít ven kolem baru a poděkovat za příjemnou cestu a super péči. S úsměvem se loučím a vysedám na nástupiště.
"Do háje, proč já vždycky musím nasednout do vagonu, který je přesně na opačné straně nástupiště než je vstup ke garážím. Ať mi to někdy zastaví u něj" proletí mi hlavou myšlenka.
Další myšlenka však mění běh dějin … alespoň těch mých …
"Kde mám telefon?"
Rychle šahám do jedné kapsy u bundy, do druhé kapsy u bundy … a telefon nikde. Oči střihnou na otevřené dveře vlaku a uvnitř v hlavě se spustí superpočítač s výkonností a napojením ani nevím kde … Výsledek zněl asi takto. Nasednu = nevysednu. Nenasednu = nemám telefon, asi tam zůstal. Kotrolka "vole zapoměl jsi ho tam" bliká rudě. Nebyl čas řešit kdo je kdo. Vlak nesměl ujet za žádnou cenu.
Naskakuji do otevřených dveří a jako lavina se řítím kolem fascinovaných stewardek, se kterými jsem se před několika vteřinami loučil … Proč já do prdele musel vysedat těma dveřma, které byly nejdál?
Už jsem uvnitř a rychlý pohled na stoleček zhasíná kontrolku. Ano, telefon skutečně zůstal na stolečku. Nějaká vnitřní část mého vědomí si mne ruce. Jiná … rozežíná jinou kontrolku. Vlak ještě stojí, VYPADNI VEN. A HNED!
Beru telefon a Ti co tvrdí, že se lavina nevrací, kecají … Lavina "Vlašák" se kolem baru žene podruhé … tentokráte ven. "Proč já do prdele zase vysedám těma dveřma co jsou nejdál?" Moji extázi brzdí uzavřené dveře vlaku, který stále ještě stojí. Mačkám tlačítko "open" a přestože střídám postup "frekvenční" s "tlakovým", je mi to prd platné. Dveře se ani nehnou. Svět za okénkem stále ještě stojí a já nemít od pátku už jedno oko barevné, asi bych ho rozrazil hlavou. Bezmoc dostupuje vrcholu. Jestli se takto cítí rybičky v akváriu, tak já už žádné rybičky nikdy nechci.
Kontrolka VYPADNI VEN stále bliká. A lavina je opět u baru. Potřetí.
"Dámy, já jsem nestačil vystoupit a dveře nejdou otevřít, neumíte to nějak udělat a otevřít mi? Ale rychle, než se to rozjede … ". Odpověd "To my neumíme, to musíte za průvodčí, měla by být ve čtvrtém vagóně" slyším, ale nechce se mi jí věřit. Vždyť ten vlak do pr…. pořád ještě stojí !!! Stačím ze sebe ještě vysypat inteligentní dotaz. "A když se to rozjede, kolik stojí použití ruční brzdy?"."Tisícovku".
Vlak ale ještě stále stojí. Naděje žije. Lavina po krátkém zdržení dokončuje třetí průlet kolem baru a řítí se do čtvrtého vagónu. V přechodové komoře mezi třetím a čtrvtým vagónem se vlak dává do pohybu a kotrolka VYPADNI VEN se může zbláznit.
Ve čtvrtém vagóně se lavina čelně stráží s paní průvodčí. Venku za okny pomalů mizí nástupiště a lidé usazeni ve čtvrtém vagóně se pomalu probouzejí z pondělní odpolední letargie. Do vagonu vstoupil živel. Asi to cítí. Po mojí první větě jsou vzhůru skoro všichni. "Můžete prosím nějak zastavit ten vlak, nestačil jsem v Olomouci vystoupit!".
Ve tváři paní průvodčí se namíchal koktejl údivu a pobavení. Atmosféra ve vagóně byla najednou plná vzrušení a očekávání. "Tady to nevyřešíme" prohlásila mezi sedadly "pojďte za mnou". Má kontrolka VYPADNI VEN však potřebovala okamžité řešení, té se nikam nechtělo. Můj kontr "A nemohl bych zatáhnout za ruční brzdu?" byl vlastně její nápad. Podívala se na mně skoro lítostivě a vcelku v klidu poznamenala "To bych nedělala, pojďte se mnou. Bude Vás to stát tisícovku. Souhlasíte?".
Ha … kontrolka dočasně zmlkla. Existuje řešení. "A můžete mi zastavit teď hned?". "Pojďte za mnou". Následuji ji několik kroků mezi sedadly k jejímu "velitelskému stanovišti". "Nemůžeme zastavit mimo zastávku, ještě jednou se ptám, jste za nouzové zastavení vlaku ochoten zaplatit tisícovku?". V hlavě se spustí další "horempádem". Ostrava je odtud minimálně hodinu a něco, pak minimálně další hodinu a něco zpět, k tomu čekání na spoj … a já se těším domů na holky. Uaaaa … Když ji miluješ, není co řešit. Výsledek zněl asi takto. "Ano, samozřejmě. A kde mi můžete zastavit?". "Vydržte, musím zavolat dispečerovi, kde nám to dovolí". Bere do ruky mobil, vytáčí nějaké čislo, chvíli hovoří. "Brodek u Přerova. Tak ano nebo ne?".
Nikdy jsem nebyl v Brodku u Přerova a namám tušení, kde to je. Spíše se domnívám, že je blíž Přerovu než Hranicím. "Jak je to daleko do Olomouce?" ptám se ať odhadnu vzdálenost k překonání k Sáře (moje auto, parkující pod Olomouckým hlavním nádražím). "Asi 20 km". Ještě jednou rychle proletí interní výpočet. "Zastavte mi." Slyším sám sebe. Průvodčí jen kývne a potvrzuje do telefonu, že asi budeme zastavovat. Že potvrdí, až zaplatím. Vytahuju tisícovku, terminál zahučí a už z něj leze lístek. Paní z něj čte do telefonu nějaká čísla. Potvrzuje zastavení. Interním telefonem volá strojvůdci. Ano, už ví, budeme stavět, volal mu dispečer.
Zvedám hlavu do ztichlého vagonu číslo 4 a zdravím pokynutím Honzu Zemana usmívajícího se přes celou uličku. Tohle představení mělo mnoho diváků.
Ještě mám pár minut a tak se dozvídám, že záchranné brzdy (ruční jim prý neříkají) v Pendolinu jsou, ale jsou dobře maskovány. A že kdybych ji použil, bylo by to výrazně dražší. Výjezd policie, zadržení, výslech a zpoždění vlaku po minutách, což by u SuperCity Pendolino byla fakt raketa.
Dílo je dokonáno. "Vážení cestující, za malou chvíli zastavujeme ve stanici Brodek u Přerova. S těmi, pro které zde cesta končí se loučíme a těšíme se na shledanou při další jízdě s národním dopravcem České dráhy".
Pendolino zastavuje a ja na zpustlém nástupišti vysedám. Mávám s úsměvem na průvodčí a vím, že jsme se neviděli naposledy. Někde tam ty záchranné brzdy musejí být.
Pendolino odjíždí … a v protisměru na Olomouc zastavuje vlak :-) Osobák. Přebíhám koleje, nastupuju. Vlak se hned rozjíždí a přichází průvodčí. "Jede ten vlak na Olomouc?" ptám se pro jistotu. "Jo, jede". "Super", říkám a dodávám, že si koupím lístek, protože jsem právě přestoupil. "Z Pendolina?" hledí na mne nevěřícně. "Říkali mi chlapi, že prý co se děje, že tu staví Pendolino a někdo dokonce vysedal. Tak to jste Vy?". "Jo jo" říkám s úsměvem "a stálo mne to litr". Pán měl smysl pro humor "Tak se mnou to budete mít levnější, do Olomouce za 28."
Za patnáct minut jsem zpět v Olomouci. A světe div se, z vagonu vysedám přesně před vstupem do garáží :-) No je tohleto možné? Nádhera … festival splněných přání.
Teď je mi líto jen jednoho. Pokud je moje myšlenka tak tvůrčí, měl jsem paní průvodčí v Pendolinu poprosit, ať mne hodí zpátky do Olomouce :-))) Tak možná příště …