close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Říjen 2018

Kaleidoskop života ...

15. října 2018 v 11:58 | Ondřej Vlach
Tak jsem tady ...

Malý, nahý, něco přes čtyři kila. Devět měsíců jsem se válel a všechno šlo tak nějak samo od sebe. "Něco" to všechno řídilo a hle, jsem skutečně tady. Takový, jaký jsem. I když ...

Cítím, jaké to je, když má máma radost nebo když je smutná. Vím, kdy se cítí v pohodě a kdy ne. Kdy se bojí, kdy je v bezpečí. Nemám pro to slova, nemám pro to vysvětlení, ale vím to. Cítím to. Vždyť jsem tam vevnitř, v tom teplém a bezpečném prostoru jejího bříška, s ozvěnou jejího dechu, tepu, šumění krve i hlasu prožil celý svůj dosavadní čas. Je to zvláštní ... zvuků jsem slyšel víc, ale to hlavní co jsem si z nich odnesl bylo, jak se máma cítí. Když se máma cítí dobře, hlas se mi líbí. Jsme spojeni. Jsme jedno. Neumím oddělit co jsem já a co nejsem.

Něco není v pořádku. Nevím co. Nemám slova, nemám myšlenky, mám jen pocit. Svět kolem mne je najednou úplně jiný. Neslyším tlukot srdce. Neslyším dech. Necítím teplo. Mámu vnímám tak nějak jinak. Nemám se o co opřít, všude je moc místa. Nerozumím tomu. Co se děje? Chci zpět ten pocit jistoty a bezpečí. Kde je? Mami?

A stále jsem tady ...

Už 45 let. Velký, oblečený, s notebookem na klíně, něco přes 80 kilo, ťukající do kláves s hlavou plnou myšlenek a vzpomínek. S jizvami, které se léčí. A se slzou stékající po tváři.

Mami? Miluju Tě. Dnes už vím, že jsi v každé chvíli dělala jen to nejlepší, co jsi mohla, co jsi uměla a co jsi se v životě naučila. Dnes už vím, že jsi mne vždy milovala a stále mne miluješ láskou jakou jen máma může milovat své dítě. Jsme stále jedno ... vím to. Stále to cítím. A přestože jsi někdy dělala věci, které mi ubližovaly, které bolely, dnes vím, že to bylo jen proto, že jsi v tom shonu svého života zapomněla kým ve skutečnosti jsi. Že jsi zabloudila ve světě "tam venku".

Možná máš strach vrátit se dovnitř. Možná se děsíš toho, co je uvnitř. Možná nemáš odvahu to cítit. Možná se bojíš, že to, co najdeš, Tě zabije. A přitom ... oba, všichni, nacházíme uvnitř totéž ... Jsme propojeni. Jsme propojeni láskou. Jsme propojeni silou, která je všude a ve všem.

A tak jako jsi i Ty mně nesčetněkrát nabídla laskavé objetí, bezpečí, jistotu a lásku, nabízím ji i já Tobě. Miluji Tě takovou, jaká jsi. Miluji Tě.

Tvůj syn

Na zahradě ...

10. října 2018 v 14:48 | Ondrej Vlach
Přišel podzim. Lenivé slunce se dopoledne sotva přehoupne přes hřeben kopce pod domem a už svými laskavými paprsky zahřívá zahradu i domeček. Jaká krása ... nastavuji svoji tvář, opírám se o fasádu za zády, poslouchám šum větru v korunách stromů na zahradě i v lese za ní. Sedím a vnímám, pomalu se otevírám ... nádech, výdech ... přivírám oči.

Kolem mne se stále něco děje. Množství zvuků se násobí vlastním ztišením a odevzdáním se.
"Bzzzz" ... "frrrnk" ... "píp, píp" ... "vrkůůů" ...

Po chvíli otevírám oči a sleduju, jak se žlutá fasáda domu pomalu mění na červenou s černými tečkami.

Berušky. Kde se ty potvory jenom berou?

Celý rok jsem si jich nevšimnul, ale teď, s příchodem podzimu, se asi všechny rozhodly přijít se ukázat. Zahřát se. Najít místo k přečkání zimy. Ale tolik jako teď, jsem jich tu nikdy neviděl ... Co jsou vlastně zač?

Pan Google má jasno. Invaze. Slunéčko východní. Nelítostný dravec. Smrtící patogen. Navíc smrdí. Bububu ...

Že jsem na ten internet vůbec lezl. Vnitřní klid je ten tam. Co teď s nima budu dělat? Uááááá ...

Takto nějak začíná spirála smrti. Centrifuga. Nekonečný cyklus. STOP.

Sám sebe se ptám, proč mi ty berušky vlastně vadí?
A: "Protože jsou jedovaté a protože by mohly přes zimu "zaútočit" i vevnitř domu a protože bych pak nevěděl co s nimi"
Q: "A už se to někdy stalo, přece jen není to první rok, co tu na podzim přilétají?"
A: "Ne, nestalo, ale mohlo by se to stát"
Q: "No jo, to máš pravdu. A co kdyby se to stalo?"
A: "Tak to byl hnus, musel bych se jich pak nějak zbavovat, otravovalo by mně to"
Q: "Hmmm ... na tom něco je. A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Že tu po nich bude děsný bordel"
Q: "A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Že nás berušky vyženou z baráku úplně"
Q: "To jako že berušky ten barák sní?"
A: "Ne, to ne, ale bude jich tolik, že se tady nebude dát žít"
Q: "Aha ... a co pak?"
A: "Pak bych musel zavolat nějaké deratizátory, ať se s tím vypořádají a to bude stát spoustu peněz"
Q: "No jo ... to je blbé. A co ještě horšího by se mohlo stát?"
A: "Nebudu na to mít ty peníze anebo tady udělají takový bordel, že v tom žít bude nechutné a nepříjemné. Vlastně ani nebudu mít energii tu dělat ten pořádek a vše uklízet. Prostě se mi doma bude žít špatně. A už dej pokoj."
Q: "Rozumím. Zajímavé. Co by Ti pomohlo, aby jsi se doma cítil dobře?"
A: "Vědět, že se to nikdy nemůže stát"
Q: "A pokud by jsi najednou měl jistotu, že se to nemůže stát, jak by ses cítil?"
A: "Ale tu nemám"
Q: "To je v pořádku. Ale teď si jen představ, aniž bys věděl jak se to stane a jak se to zařídí, najednou máš jistotu, že se to nemůže stát. Použij fantazii. Nadechni se a představ si, že ve Tvém domě se Ti vždy a za všech okolností bydlí krásně a bezpečně, že se v něm cítíš úplně fantasticky."
A: "Ale ... "
Q: "Já vím, že to možná na začátku není úplně jednoduché, ale dovol své fantazii a dětské tvořivosti aby pomohly. Právě teď se nadechuješ a cítíš, jak si Ti doma bydlí dobře a krásně, jak si to doma užíváš a vše je naprosto v pořádku."
A: "Hmmm ... no jo, cítím se v tom dobře. Je to moc příjemné, cítít se doma dobře. Máme to tady nádherné, blbnem celá rodina, máme tu čisto, pořádek, nádherné prostředí plné podpory, respektu, lásky."
Q: "No super ... a teď jen zůstaň s tím pocitem, který teď máš ... a kdyby Ti tento "pocit" uměl poradit, co s těmi beruškami venku dělat, co by poradil?"
A: "Nech je být, chtějí přežít. Nikdy s nimi nebyl problém a pokud někdy bude, budeš to řešit až to přijde. Teď to stejně řešit neumíš a jen se s tím zbytečně otravuješ".
Q: "A jak se v tom cítíš teď?"
A: "Dobře. Víš, vlastně mi na tom nejvíce vadilo, že bych se doma nemusel cítit dobře. A tím jsem přišel na spoustu věcí, které můžu udělat teď hned a se kterými se teď hned cítím úplně skvěle. Navíc, cítím velikou vděčnost az to, jaké to tu máme, za úžasnou rodinu, za vzájemnou podporu, respekt, lásku, sdílení, otevřenost. Cítím se skvěle."

Sleduji to lezení, hemžení, poletování a přelétávání, cítím opět svůj klid a hlavou se mi honí myšlenky o svobodě.
Svobodě kterou zažívají berušky i svobodě, kterou si dovolím zažívat já sám ...

Hele, Zlato ...

1. října 2018 v 23:23 | Ondrej Vlach
"Hele, Zlato, ... "

Takto by to klidně mohlo kdykoliv začínat. Jenže, ono to tak někdy nezačíná ...

Co je na tom špatného, když přijdu domů o několik (no jo, někdy i desítek) minut později?
Co je na tom špatného, když si sem tam trochu prdnu?
Co je na tom špatného, když sem tam na něco zapomenu?
Co je na tom špatného, když nečtu manželce myšlenky?
Co je na tom špatného, když někdy něco podělám?
Co je na tom špatného, když ...

A takto by se dalo dlouho pokračovat.

Jak moc bych chtěl neslyšet, necítit se vinen, nebýt naštván, rozezlen, křivě obviněn.
Jak moc bych chtel být pochválen a podpořen za cokoliv, co udělám.
Jak moc bych chtěl cítit podporu, lásku, bezpečné prostředí, jistotu, že je vše v pořádku.
Jak moc bych chěl být sám sebou a cítit, že takto je to v pořádku.
Jak moc bych chtěl cítit, že i já jsem v pořádku.

Jak moc bych pak cítil důvěru v sebe i svět.
Jak moc bych pak byl autentický.
Jak moc bych pak to, co jsem získal dříve, automaticky předával dále.

Vlastně bych ani nevěděl, že to může být jinak.

Dnes už vím, že svůj život si držím ve svých rukách.
Dnes už vím, že dědictví rodičů, rodiny, společnosti, spolužáků, spolupracovníků si mohu "vyléčit" sám.
Dnes už vím, že všichni a všechno kolem mně jsou tu jen pro mně a mé poznání.
Dnes už vím, že to kým jsem, není co si o mně myslí ostatní, ale to co si o sobě myslím já sám.
Dnes už vím, že to ještě bude dlouhá cesta ...

Neumím nikoho nic naučit a nikdy to nebudu umět.


Učím se zapomínat "kým mám být".
Učím se poznávat sám sebe.
Učím se být tím, kým jsem.
Učím se být sám sebou.
Učím se být.