close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Listopad 2019

Kdo jsem? - díl druhý

18. listopadu 2019 v 17:09 | Rukopisemzivota
... pokračování ...

Uvolněně dýchám ...

Takovou svobodu a volnost jsem snad ještě nikdy nezažil. Vnímám nekonečný prostor, jehož jsem součástí a jen jsem. Jsem vším. A jen pozoruji, co se ve spojení s mým skutečným já děje.

Nejasně si začínám uvědomovat své tělo, své fyzické hranice a hlavou mi bleskne myšlenka "co s tím?"
Můj koncept "já" se před chvílí nadobro rozpadl. A je paradoxní, že mám pocit, že přesto nějaký zůstat musí. Nebo nemusí?

Je přítomná forma vědomí, se kterou jsem se nikdy dříve nesetkal. Cítím klid a jistotu, že je vše v pořádku. Obraz se rázem mění. Moje tělo, moje bytí je nástrojem pro realizaci tohoto vědomí. A je pro něj možností jak se "zhmotnit" v tomto světě. Vnímám nekonečný potenciál mého nově objeveného já i mého života.

Co bych mohl dělat kdyby neexistovaly žádná omezení? Kým bych byl? Co bych dělal? Čím bych se zabýval?

Mám pocit jako bych dostal křídla a vznášel se v prostoru neomezených možností. V naprosté svobodě, odevzdání a bezpečí. Jsem vším a kam se zaměří má pozornost, na co jen pomyslím, to se v tomto světě okamžitě realizuje. A s každým záchvěvem mých myšlenek, mé pozornosti, vše se zjevuje. I se rozpadá. Tento stav nerozlišuje dobře a špatně. Realizuje vše. Každá pochybnost, strach, obava, nejistota je skutečná, stejně jako radost, svoboda, naplnění, úleva, tvořivost. Čas se zastavil, vše se děje práve teď. Neexistuje minulost, neexistuje budoucnost. Vše je propojeno na úrovni bezpodmínečné lásky, otevřenosti a přijetí.

Odnikud se zjevuje poznání. Smyslem mé existence není nečím nebo někým být, není co vlastnit nebo dokazovat. Něco dělat. Smyslem je bytí samotné, jeho přítomnost. MYSL okamžitě naskakuje a protestuje, protože to nechápe, NEVÍ CO MÁ DĚLAT. Vědomí objímá a přijímá tento stav mysli, chápe jej a dává mu prostor. A otázka "co mám dělat" se dramaticky mění v hluboké porozumění. "Jsem nástrojem tohoto vědomí. Co si toto vědomí přeje, aby skrze mne prožilo a zažilo?". Okamžiě se propojuji se vším co mi dělá skutečnou a čistou radost. Z dětství se mi vracejí vzpomínky her, radosti a naplnění, fantazie, plánů. Do očí se derou slzy dojetí a vděčnosti. Tohle vše jsem já, tohle je můj potenciál, tohle je má služba celku. Tohle je má služba všemu živému i neživému. Tohle je služba vědomí, sobě samotnému i nám všem.

#rukopisemzivota

Kdo jsem?

18. listopadu 2019 v 13:59 | Rukopisemzivota
Sedím u počítače, zavřené oči a čekám ...

Otevírám se s tématem týdne "Není cesty zpět" a brzdím mysl, která by toho chtěla tvořit tolik, že bych nestačil zapisovat. Mysl toho vůbec dokáže zvládnout moc. Na druhou stranu, bohužel nic neudělá.

Je to už mnoho let, kdy jsem se mi v životě vedle pracovních témat objevilo téma "kdo jsem?". Zmaten vlastní otázkou, spojoval jsem se s tím co jsem dosáhl, co mám, co si o mně myslí ostatní, co si o sobě myslím já. A tak jak jsem byl naučen, začal jsem se nořit do sebe samotného hnán touhou splnit své vlastní očekávání o sobě samotném.

Popravdě řečeno, objevilo se jisté období temna. V práci se dařilo, kariéra se rozvíjela, hmotné statky rostly, možnosti se rozšiřovaly ... a přesto, něco nebo někdo tam uvnitř nebyl v pořádku. Stále hnán "dále" nenacházel jsem klid a chvíle naplnění byly jen krátkodobé. Příliš jsem si to neuvědomoval, dokud nezačaly přicházet zdravotní problémy, únava, zranění, alergické reakce, astmatické záchvaty, citlivost na některé druhy jídel ... A mysl se chopila své práce a vytvářela jeden koncept za druhým "čím by to mohlo být" ... bez toho, aby byla schopna něco zásadního změnit.

A koncept "kdo jsem" přestával dávat smysl. Byl jsem k ničemu. Neschopen uchopit život do vlastních rukou. Neschopen čelit situacím, které přicházejí. Otázka "co mám dělat" se stala nezodpověditelnou. Nebyla šance vrátit se zpátky k tomu životu, který tady byl a už tady není. Zůstala bezmoc, panika, nejistota, sebelítost, vlastní nehodnota, prokrastinace. Sebezatracení přebývající pod povrchem přetvařování se vůči světu a častu i vůči sobě samotnému.

A právě ona otázka "CO MÁM DĚLAT?" a otevřenost pocitu bezmoci z toho, že neznám odpověď, staly se základním stavebním kamenem další cesty. Pokud skutečně nevím co mám dělat a cokoliv mne napadá nedává smysl nebo je příliš složité na realizaci ...

"KÝM NEBO ČÍM BYCH MĚL BÝT, abych se dokázal posunout a věci změnit"? Co bych měl umět, jaké bych měl mít vlastnosti, co bych měl dělat a kdy bych měl dělat ... a hlavou se mi prohnala plejáda motivačních doporučení "jak vzít život do svých rukou". A s tím i co dělat, jak dělat, jak často to dělat, jak to měřit ... Konkrétní nástroje, konkrétní techniky, konkrátní postupy. Všechno super.

Ale bohužel, na prd. Aspoň pro tuhle chvíli.

Jak mám vědět, co z toho je pro mne to dobré, to nejlepší, ta správná cesta, to správné rozhodnutí? Na co mi bude když budu výkonnější než nejvýkonnější počítač, když nevím, kam jdu? Když nevím, co mne naplňuje, co mne činí šťastným? Když nevím "KDO SKUTEČNĚ JSEM?"

Ta otázka zaskočila i mne samotného. Přišla jakoby odjinud, přišla zevnítř. Najednou bylo jedno kolik toho mám, jaké mám postavení, co si o mne mysli ostatní, co všechno jsem dokázal ... najednou jsem zůstal sám se sebou samotným a do tohoto nově objeveného já jsem se začal nořit a propadat. A objevovaly se strachy a přesvědčení z toho, že nejsem dost dobrý, že si nezasloužím lásku, že jsem bezcený, že to nedokážu, že se nedokážu postarat o mé nejbližsí, že ztratím kontrolu, že to přestanu řídit, že nevím co se stane, že NEVÍM.

A moje vnitřní moudrost mne vedla ještě dále. A co kdyby se to všechno stalo? Co kdybys tomu nemohl zabránit? Co kdyby jsi to musel přijmout přesně takové, jaké to je? V této chvíli se mi zastavil čas a já v celém těle cítil napětí a odpor, protože to nejde to všechno pustit a přijmout. Takový je přece svět! Takto to funguje. To bych "zemřel"!

Vnitřní moudrost se nenechala zaskočit. "A kdyby jsi to přece jen dokázal všechno pustit a všechno odevzdat? Jaké by to bylo? Kdyby Tě už dále tyto přesvědčení o světě nezatěžovaly, co by se stalol? Kým by jsi byl? Čím by jsi byl?"

S výdechem jsem uvolnil celé tělo a odevzdal vše ... nevím jak, stalo se to samo, intuitivně. Už toho bylo na mne moc a já to nedokázal nést dále. A přesně v tuto chvíli naprostého odevzdání, v samostném středu té největší bolesti a napětí, právě zde jsem se propadl do naprostého uvolnění a svobody. Do prostoru který nemá hranic ani omezení, kde vše je a současně není. Do prostoru, který je mojí přirozenou podstatou. Přesně v tu chvíli jsem potkal uvnitř sebe samotného své skutečné já. Já bez formy, já s někonečným potenciálem, které jen trpělivě čeká, až se rozvzpomenu, kým doopravdy jsem. A z tohoto vědomí sebe sama, začnu opět žít.

#rukopisemzivota